Ferrata… Tolikrát jsme o tom básnili, tolikrát nám to nevyšlo… Až doteď! Spartanská cesta do Slovinska byla spojena i s naší první ferratou, a to rovnou na Prisojnikovo okno, největší skalní okno v Alpách!🏔
Nebylo to však tak růžové, jak by se mohlo zdát a díky sněhovým plotnám byla za potřebí i notná dávka odvahy a adrenalin nám doslova stříkal z uší…😜
První část cesty – pohodičkaaa
K nástupu na ferratu, která začíná v sedle hory Vršič, jsme došli zhruba půl hodinovou procházkou, kdy jsme míjeli plno krásných výhledů, ale třeba taky početné stádo pasoucích se ovcí. To by se Lucynce líbilo!🐑🐶
Na začátku jištěné trasy nás Peťula s Ondrou, kteří nás do toho namočili, proškolili ohledně úvazů, pohybu na trase a dalších nutných nezbytností, abychom byli ready vyrazit nahoru na horu.🧗♀️
Fakt jsme si to užívali!😍 Říká se, že tahle ferratka patří k těm nejhezčím v Julských Alpách a ty majestátní výhledy do údolí řeky Soči a okolní vrcholky to dokazovaly každým krokem.
Druhá část cesty – trošku peklíčko a slzy v očích
Hele, jo, byli jsme tu prostě ještě moc brzy.⏰ Vzhledem k tomu, že jsme lezli po severní straně hory Prisojnik, časem se začaly objevovat dosud neroztáté sněhové plotny. A bohužel zrovna v místech, kde to nebylo úplně praktické…
Ferrata sama o sobě není jištěna celá, ale vždy jen v určitých úsecích. A když jsou tyhle úseky zrovna pod sněhem, nezbyde vám nic jiného, než si najít náhradní „objízdnou trasu“.🤔
Někdy to šlo snadno, někdy ale přišly krušnější chvilky. Třeba když je nutné se doslova převalit přes obří kámen se stupy maximálně tak pro vycvičenou baletku a Adama Ondru, kdy každé zaváhání znamená zřícení se z dost vysokého převisu až někam kamsi… dolů… no, raději nad tím nepřemýšlet.
Nebo když se potřebujete dostat přes jednu takovou plotnu na protější stranu a vše, co vás v tu chvílí drží, je vykopaný stup od boty a zaražené ruce ve sněhu, kterými „ručkujete“. Tolik chvil, kdy jsme se o sebe vzájemně upřímně báli a kdy byl každý krok hodně nejistý, jsem ještě nezažil… A doufám, že už ani nezažiju.😇
Na poprvé docela nakládačka.😁 Než si řeknete, že jsme tam neměli co dělat, je fér zmínit, že Peťula s Ondrou už lezou hodně dlouho, několikrát si vylezli i tuto konkrétní ferratu a i dle jejich slov to byl zatím největší masakr, co zažili (ještě jednou díky za vše!). Někdy se to prostě vše tak „hezky“ sejde, až se z jinak příjemné ferraty stane poměrně tvrdý oříšek.
Třetí část cesty – úleva, radost, respekt
Abych ale nebyl jen na téhle notě, na cestě bylo také spoustu fakt nádherných úseků, jako když jsme třeba prolejzali úzkým skalním komínem nebo vylezli na místa s božím výhledem do širokého okolí.🤟
Posledním úsekem bylo prolézání přímo 80 metrů vysokým a 30 metrů širokým skalním oknem, nad kterým kde ferrata končí. Těsně pod ním jsme potkali blázna, který nastupoval na ferratu v opačném směru. Ani jeden z nás jsme nepochopili, jak to chce udělat, protože cesta nahoru byla masakr… Ale cesta dolů? Popravdě jsem byl rozhodnutý si v případě nouze zavolat vrtulník, dolů bych to nešel ani náhodou…
A aby toho nebylo málo, ještě jednu krizovku jsme si prožili i tady. Pod oknem se totiž dost drolí povrch a každý krok nahoru znamenal uvolnění tak 10 kamenů dolů. Naštěstí jsme to ale všichni ve zdraví dali a nahoře jsme si mohli pořádně oddechnout.
Uf.
Na hotelovém pokoji už jsme se tomu všichni smáli a na určitě se na nějakou ferratu zase společně vydáme. Ale určitě o něco později tak, aby nás na cestě už žádný sníh nepřekvapil.😆
Odnášíme si z toho hlavně obrovskou pokoru a respekt. Přestože nejsme žádní střelci alá vyrazit v zimě na Sněžku v teniskách a riflích a mysleli si, že jdeme dobře připraveni a „na jistotu“, v horách stačí fakt málo mááálo, aby se vše otočilo o 180 °. Opatrujte se…
🌍 Mapka s polohou skalního okna
Vyzkoušejte mé presety na úpravu fotek v Adobe Lightroom
Sledujte mě i na Instagramu ⤵️
