Slovinsko: Hory a moře
První půlku našeho putování po Slovinsku jsme strávili u řek a jezer, teď se naopak vrhneme do Julských Alp a k mořskému pobřeží. Tahle země je kouzelná v tom, že zde najdete téměř vše, co si jen představíte. I Čechy s paštikama v ruce :) A navíc je to všecko dost blízko, a to chceš.
Ve středu jsme zamířili vysoko. Opravdu dost vysoko. Ačkoliv je u jezera Bohinj opravdu nádherně a lidi sem jezdí trávit prázdniny podobně, jako třeba do Chorvatska k moři, všude kolem jezera se tyčí mohutné a respekt budící hory Julských Alp. No a to by byl hřích se tam nepodívat…
Auto jsme nechali v kempu, protože necelé dva kilometry od něj byla spodní stanice lanovky, která nás vyvezla do našeho “základního tábora”. Ale zbytek už jsme šli po svých. Fakt. Jen je tam toho tolik co chceš vidět, že kdybychom se drapali i tady nahoru po svých, tak přijdeme o hodně času…
Člověk by si řek „o pár metrů výš, hmmm“. Jenže on je to tam úplně jinej svět. Zase. Slovinsko je prostě země mnoha tváří. Od romantických jezer jste najednou v horách, na které prvních pár minut jen tak s pokorou zíráte. Ani prdnout si nedovolíte…
Řekli jsme si, že nebudem plánovat přesnou trasu, ale určíme si nějaký směr a dojdeme tam, kam dojdeme. Nakonec z toho bylo celkem pěkné kolečko Orlova Glava – Šija – Vrch Dlani – Planina Zadnji Vogel, kde byly krásné výhledy na lokálních vrcholcích, úzké cestičky a jedna mikroferratová pasáž, kdy bylo potřeba slézt o pár metrů níž po železných skobách #prokočárkytoúplněnení.
Tohle bylo taky jediné místo, kde jsem radši své bordeří holky přenesl (snesl), protože po obou okrajích úzké cestičky byl poměrně strmý sráz dolů. A kdo někdy viděl pravý temperament borderek, které mají strašnou radost, určitě pochopí… :)
Znáte takové ty scény z filmů, kdy se v horském údolí pase podél cesty obrovské stádo krav? Tak je dost možné, že to točili i tady :) Trošku jsem se bál, jestli je hafani nebudou chtít pást a býci to vydejchaj, ale všecko dobře dopadlo. Krávy jedny nenažraný po nás hodily jen rychlé očko a dál přežvykovaly trávu.
V horách jsme strávili podle očekávání celý den, ale rozhodně bych si tam ještě pár dalších dokázal představit. Čas byl ale neúprosný a my se ve čtvrtek ráno sbalili a vydali se na cestu k moři, konkrétně do Piranu. Cestou jsme se ještě stavili v Lublani, ale popravdě mě hlavní město příliš nenadchlo…
No ale taky už jsme se všichni viděli u moře, takže pak člověk snadno přehlídne ostatní věci. Cesta z Triglavského NP do Piranu trvala přibližně dvě hodinky, které utekly jako voda a byli jsme u moře! Rychle jsme postavili stan v jednom z kempů a za chvíli už jsme byli ve slaném nálevu #nejrychlejipostavenýstanever.
Nevím jak jinde, ale minimálně v Piranu nečekejte klasické přeplněné písčité pláže, jako znáte z Chorvatska. Vlastně tu ani nejsou klasické pláže. Přístup do vody byl spíše podobný tomu, jako když lezete doma do bazénu. Kolem moře je totiž zhruba metrová zídka, pod kterou byla tak pětimetrová kamenitá plážička :)
To nám ale vůbec nevadilo, stejně jsme se nechtěli válet na pláži. A alespoň tu nebyl takový přetlak turistů :) Zato po velkých kamenech u pobřeží pobíhalo spoustu prťavých krabů a prý se později ukázaly i malé medúzy, ale to už jsme zas byli jinde.
Šli jsme totiž omrknout malý výběžek do moře, na jehož konci stojí krásný maják. “Poloostrůvek” je lemovaný velkými balvany, na nichž plno lidí odpočívá (válej si šunky). A ono to má něco do sebe… Jen tak si lehnout, zavřít oči a poslouchat šumění moře :) No a my tak strávili večer taky… #romantikahadr
Pátek byl ve znamení cesty domů, na kterou se tedy nikdo z nás netěšil… “Ještě chvilkuuu” … No jo, jenže co naděláte, když v sobotu ráno frčíte na Spartan Workout Tour do Brna, bylo by fajn se dostat před odjezdem domů… :)
Ráno jsem ještě využil východu slunce a provětral foťák s dronem u majáku, který byl tentokrát liduprázdný. Od stanu to tam trvá pěšky cca 20 minut, a proto když jsme viděli, že se naším směrem žene z moře velká bouřka, radši jsme šli zpět.
A jak už to tak bývá, po naházení věcí do auta a zavření posledních dveří se spustil neuvěřitelnej nesmysl. V podstatě až do Lince, což je kousek od ČR, jsem měl stěrače na nejvyšší rychlost a občas i to bylo málo. Dálnice hlavně ve Slovinsku připomínala obří louži, ale alespoň nebylo horko… #rozbitouklimunechceš
Domů jsme dorazili někdy před osmou hodinou večer a už při vybalování věcí se mi po Slovinsku začalo stýskat… Určitě jsem tam nebyl naposledy!
