Mezinárodní mistrovství ČR border collií v agility 2017

Jednoho dne za mnou takhle na cvičáku přišla Áďa, jestli bych s nima nechtěl jet do Třebíče na Borderky (Mezinárodní mistrovství border collií v agility), že jim chybí jeden tým do družstva. Jsou to poměrně velké závody, se kterými jsem zatím neměl moc zkušeností, ale proč ne? Mám rád výzvy. #hlavněsitoužít

Poměrně rychle jsem se pro tuhle akci nadchnul (jo, to se mi stává docela často) a ukecal ještě Tomáše, ať jede také. On má tedy zatím mladé štěně, ale čas od času trénuje s kamarádčinou Sunny, kterou si prostě jezdí půjčovat a pak vyhrává závody.

V pátek ráno, ještě se zalepenýma očima, hážu vše potřebné do auta, vyzvedávám Tomáše a jedem do Prahy, kde nabíráme ještě Péťu. To je holčina, která pravidelně reprezentuje ČR na mistrovství světa a Evropy, takže jsem dost nervózní. Je to jako převážet korunovační klenoty…

V Třebíči už se sjížděla (nejen) česká agilitní smetánka, organizátoři ladili poslední detaily a rozhodčí připravovali své tratě. Letos si to vzali na starost chlapi Petr Pupík (ČR), Jorge Pires (Portugalsko) a Lee Gibson (Velká Británie). No, nebudu předstírat, že na mě nedolehla lehká nervozitka…

Šli jsme se hned zaprezentovat, když v tom Tomáš hlásí, že asi nemá očkovák. Sice dostal ve “výpůjčních papírech” všechno od diplomů až po psí horoskop na další dva měsíce, ale očkovák tam prostě nebyl :) No, v nejhorším si udělá vejlet a bude fandit. #neuklidnilohoto …naštěstí organizátoři očkováky nekontrolovali, tak Tomáš utřel pot z čela, převlík trencle a mohli jsme jít vybalovat věci.

Stan stojí, mravence jsme vytopili, ale horko jen tak nezaženeš. Naštěstí Tomáš vzal malej bazének, takže soukromej aquáč přímo u stanu? Hmm. Jen do něj dostat tu vodu, která je na druhým konci areálu. Půjčili jsme si erární mušli (tu na písek, ne z hajzlu) a naplnili jí vodou s velkolepým plánem, že jí donesem až do našeho bazénku. Kupodivu jsme si cestou ucákli jen jednou a poskrovnu, zatímco při přelejvání šla dobrá třetina vody mimo bazének. Přímo do stanu. #patmatapetavakci

Hned v pátek jsme běželi celkem tři běhy, z nichž jeden byl Power&Speed. Šlo o to, že parkur byl rozdělenej na dvě části – technickou (zónovou), kde se neměřil čas, ale tým musel běžet bez chyby a jumpingovou, na které se měřil i čas. Tohle byl nejspíše můj životní běh, kdy nám vyšlo naprosto vše a vyběhali jsme si s Rozárkou 1. místo v kategorii A2/A3!

O víkendu už jsme žádnou bednu nevybojovali, nicméně téměř vždy jsme zvládli těžké parkury pouze s drobnou chybkou. Úspěch/neúspěch pro mě neznamená mít medaili na krku, ale pocit z každého konkrétního běhu. A my jsme zvládli fakt náročné prvky, nesmyslné náběhy do slalomu a další pasáže, ve kterých Rozárka předvedla, že je fakt neskutečně šikovná. Jsem na ní hrdej.

Catering přímo v areálu byl skvělej. Holky tam dokonce dělaly i koktejly, takže Piňa Colada jela ve velkém stylu. #musíšvožratkonkurenci

Přes noc jsme tábořili v nedalekém Autokempu Poušov, kde kromě agiliťáků snad nikdo jinej nebyl. Pekelně jsme se soustředili na další dny závodu, pečlivě probírali taktiku a analyzovali dosavadní běhy. A kdybyste na nějakých fotkách náhodou viděli rum s kolou a vodnici, tak je to zaručenej podvrh. #sorryjako

V neděli jsme si odběhali družstva, a protože jsme se nekvalifikovali do závěrečného finále jednotlivců, tak jsme podporovali a fandili tě úspěšnějším. Některé týmy je fakt radost sledovat, ty tituly jsou zasloužené a tvrdě vydřené. Jste borcí!

“Hele, žene se sem nějakej moribundus“, říkám. “Ale prd, z tohohle mráčku nezaprší”, odpověděl mi Tomáš. Jak to dopadlo vám asi říkat nemusím, ale stan jsme před tou průtrží sklidit stihli… #tybysesjakometeorologneuživil

Na zpáteční cestě ještě stavíme v Mekáči na jednu dietní večeři, Tomáš si vylepuje na dveře samolepku s rukou jako důkaz, že přispěl dvacku na charitu a frčíme domů. Byly to skvělé závody se vším všudy, tak za rok zase na značkách!