Kouty jsou známé svými extrémními podmínkami. Jednou sněží a závodníky prověřuje mráz, podruhé je sužují nesnesitelná horka, jindy zas leje jako z konve. Prostě pravé spartanské počasí se vším všudy.

Naše početná výprava tam samožřejmě nesměla chybět, a tak jsme sbalili kufry a v pátek ráno nabrali směr Jeseníky. Cestou jsme mysleli i na pořádnou předzávodní stravu, která se nesmí podceňovat. I ten sebemenší detail totiž rozhoduje o vašem výkonu na závodě. A jo, zase jsme skončili v KFCčku… #BílkovinyUžČasMělyTeďJsouNaŘaděTukyASacharidy

V Hradci jsme nakoupili zásoby na dlouhé předzávodní večery, Karlos novej camelback, protože ten jeho mu (opět) shnil, Lenka konečně sehnala voděodolnou řasenku (chce mít hezký fotky) a po maturitě z tetrisu u auta jsme vyrazili na druhou polovinu naší cesty.

A teď si milé děti povíme pohádku o tom, Jak Karlos neobelstil Waze. Když najednou navigace začala hlásit odbočení vlevo, Karlos říká: “Ne, já už jsem tu jel, musíme rovně.” Ok, říkám si, asi má pravdu a bude to tu znát. A po 500 m už jsme stáli v nehejbající se koloně. Tak jsme se po chvíli otočili, vrátili se ten půlkilák zpátky a odbočili dle navigace, díky které jsme 3/4 kolony objeli. A zařadili se shodou okolností za kočár SRTG Plzeň, kteří svou navigaci zřejmě poslechli.

Pak už samotná cesta ubíhala na pohodičku, občas Karlos usnul a jak jsem v serpentinách potřeboval přibrzdit, najednou se probral a se sděšením v obličeji zařval: “PIVOOO!”. Jo, Karlos bude jednou dobrej táta :) A taky mi ho rozlil v autě. #SpartansNaVýletě

V Jeseníkách je nádherně. A taky je tam plno bunkrů, které tam zůstali po válce. Na jeden takový jsme se zajeli podívat a vidět ten ohromný podzemní komplex společně s Karlosovo vyprávěním byl opravdu silný zážitek.

Po příjezdu jsme rychle vyházeli všechny věci na ubytko a jeli okouknout festivalku. Taková klasika Koutů je ostnáč v Desné, která nebývá úplně termálním pramenem. V okolí byl vidět ještě třeba multirig, slipwall, šplh nebo oštěp, kterej je pro mě zatím pořád instant třicet. #JednouPřijdeDenKdyTohoSkrčkaPropíchnu

Spartan Race Kouty Super

Druhý den nás čekal náročný Super. Organizátoři už sami předem škodolibě hlásili, že jsou na sebe hrdí, protože se jim povedlo připravit doposud nejtěžší Super. To nám na klidu taky moc nepřidalo #DíkyMoc, ale postupem času jsem přepl do módu bestie, kdy mě tyhle slova spíše ještě víc nahecovaly.

Celý závod jsem pojal jako stíhací jízdu Lukáše, který má z fotbalu fakt dobře naběháno a z naší skupiny se pravidelně umisťuje na prvním místě. Začátek byl z pohledu překážek poměrně chudý, ale za to výživný na výběhy a seběhy.

Na začátku nám začalo pršet, asi štěstí. Ale jsme v Koutech, dokud to nejsou kroupy, tak je to dětský. Po pár kilometrech jsme přeskočili zeď, zapamatovali si kód na memory test a začali plnit kýble štěrkem na Bucket carry. Chlapi plnej, holky půlku. Tohle kolečko bylo poměrně krátký, osobně jsem byl smířenej s daleko delším okruhem, ale zklamanej jsem rozhodně nebyl :)

Seběhy jsem šel naplno, prostě nebrzdit, ale vyřadit na neutrál a jen odvalovat nohy. Lukáše jsem měl totiž stále na dohled a věděl jsem, že v těhle pasážích můžu jeho náskok trochu stáhnout. Po seběhu sjezdovky jsem skočil rovnou balíka do dunk wall a běžel na oštěp. Když jsem přibíhal, Lukáš zrovna házel a minul – to je moje šance! Zamířit, napřáhnout a…? Prvních 30 burpees :)

No nic, plácám s sebou o zem jako kapr na suchu s epilepsií a běžím dál. Následovalo pár klasickejch překážek typu přelez-podlez-prolez  a dooooost krutopřísnej výšlap do černý sjezdovky. Tady se nedalo moc předbíhat, závodníci vytvořili obrovskýho hada a okolní terén moc nedovoloval jinou trasu.

Nahoře byl kraťoulinkej walker walk, kterej mi nedělá sebemenší problém a pádím dál. Invertka, monkey bar, nošení klády, bender, herkules a podobný srandy byly bez zaváhání. Tak kilák-dva před cílem přišel na řadu oblíbenej sand bag. Musím říct, že oproti Ásgard runu týden před Kouty, kde jsem si nebyl pytel skoro schopnej sám vyhodit na záda, byl zdejší sand bag pohlazením na duši. A Lukáš pořád na dohled. Při seběhu ještě zdravím Míšu a utíkám na balance, který bohužel rozhodl.

Stoupl jsem si jednou nohou na trám, postavil se na ni, ale bohužel i ještě položil druhou nohu zpět na příčnou podpěru. Verdikt zněl jasně, třicet. A tak jsem šel poprvé za svoji kariéru na trest na balancu. Lukáš samozřejmě nezaváhal a utekl mi. #AToByloNaposledCoJsemHoViděl

Hned po balancu následoval olympus, který je po úpravě a doplnění o díry dětskej, Memory recall zvládám taky bez problémů – ještě aby ne, když jsem si ho opakoval snad celou cestu :)

Blížila se festivalka, a tak přibývaly i překážky. Big cargo, šplh, zeď a pak to přišlo. Dominanta Koutů – řeka Desná. Nejdřív nás do ní nahnali na cca kilometrovou pasáž, asi abychom se aklimatizovali. Protože těsně před cílem do ní položili ostnáč :)

Dost lidem se tam moc nechtělo, přeci jen měla voda nějakých 9 °C, ale oproti minulému roku, kdy bylo kolem nuly a sněžilo, to bylo ještě celkem dobrý :) Já jako člověk, který se potí už při pomyšlení na sport, si každou vodu při závodech užívám. Tady tomu nebylo jinak, zaplul jsem tam jak kapr do vany a vydal se na poslední sérii překážek.

Slip wall ihned po výlezu z vody na pohodu, ty Inov-8 fakt drží na všem a za jakýhokoliv počasí… Multirig už byl horší :) Mám tu překážku fak rád, ale i když jsem dal rukám pár minut k dobru, aby pořádně oschly, pak jsem si je ještě utřel do reklamní plachty, aby to jako bylo pořádně. Nojo, jenže podobnej nápad už asi mělo pár lidí předemnou, takže na plachtě byla malá vrstvička neviditelnýho bahna, který mi ty ruce zase totálně zamatlalo… #facepaaaaalm

Jeden kruh, jedno lano a třicet angličáku. To už ale vidím pod ostnáčem v řece Míšu, která dobíhala, tak jsem na ni počkal a přes stairway to Sparta, poslední zeď a oheň jsme došli společně do cíle. Lukáše jsem už nedohnal, ale ve výsledku chybělo jen pár minut… Motivaci na příští závod mám jasnou :) #JenPočkej

O něco později doběhla i parta, co běžela celý závod spolu. Pro moji milovanou Danču a Zuzku to byl úplně první super a kluci šli další den Hurricane Heat, tak si to dali s nima v klidném tempu. Jsem na vás pyšnej holky!

Když jsem se ptal Danči, jaké to bylo, dozvěděl jsem se mimojiné tohle: “Vzrušením ze závodu nám ztvrdla lýtka. To aby s námi mohla až do konce vyjebávat” nebo “bolest je štěstí, náš zadek nebolí, on je jen šťastný”. A to asi nepotřebuje další komentář… :)

Trať měla nějakých 16 km včetně 28 překážek a 1 038 m převýšení. Kouty tak opět dostály své pověsti :)

Bublinky, tobogány, leháro

Všicí jsme byli sice unavení, ale nabití endorfinama! Takže se nám moc nechtělo dřepět na chatě, zvlášť, když pár kilometrů od ní byly thermály! :)

Jen ten venkovní tobogán byl celkem výzva, každý pobyt mimo vodu byl dost “na princeznu”, ale co bychom pro nový rekord tobogánu neudělali, že jo :)

Večer jsme ještě doplnili minerály (pivo) a nějaké ty proteiny (grilované masíčko) a šli spát.

Nezlomný Jirka

Ráno vyrazil Karlos s Jirkou na Hurricane Heat, bohužel se Karlos musel po rozcvičce vrátit, protože mu tělo vystavilo stopku.

Jirka ale vydržel až do konce a vydržel všechny nástrahy drillmasterů se vší ctí a úsměvem na rtech! Jeho neuvěřitelné odhodlání dokazuje i to, že těsně po jeho dokončení vyběhl ještě jednou do zdejších kopců, aby pomohl Lence při jejím prvním Sprintu.

Jirko, tleskám ve stoje s kloboukem dole. Seš borec!

Byl to opět skvělý víkend plný úžasných zážitků a opět se mi potvrdilo to, že výjezd na Spartana není jen o tom konkrétním závodě, ale o tom času, který strávíte s partou lidí, kteří jsou na stejné vlně, jako vy. #SRTGRokycany