Nejšílenější. Nejnáročnější. Nejdelší. Prvního září jsem dokončil svůj v mnoha ohledech NEJ závod sezóny. Sáhl jsem si na dno, ale zároveň i na vrchol OCR, kterému předcházel dlouhodobý systematický trénink. Tahle medaile rozhodně nebyla zadarmo…
Vlakem na Slovensko
Do slovenské Valči jsme se vydali pro jistotu už ve čtvrtek, i když se Ultra běžel až v sobotu. Vlak nám odjížděl v 6:36 z Rokycan a už tady měl 10 minut zpoždění. Nic neobvyklého, řeknete si, ale v ten den to bylo spíše znamení.
Hned o půl hodinky později nám totiž spadly před Berounem troleje na lokomotivu a trochu to zajiskřilo a zadýmilo :) Než se zorganizovala celá “záchranná akce”, uplynuly asi dvě další hodiny. K vlaku museli být přivoláni drážní hasiči, kteří nás převedli z pochroumaného vlaku do dalšího, který zastavil vedle nás.
Pak už jsme zase mohli pokračovat v cestě, která končila až ve slovenských Vrútkách. Právě tam jsme měli domluvené ubytko na první noc a potkali toho nejpozitivnějšího číšníka v místní pizzerii, od kterého byste si koupili i pytel písku na poušti a ještě poděkovali.
Příprava na závod
Druhý den dopoledne už jsme se přesunuli do Spartan festivalky ve Valče, kde jsme si rychle postavili stany a vyrazili na obhlídku překážek. Asi nejšílenější pohled nastal na ostnáč, který už zase dlouho vidět nechci. Na těch krásných 100 m pichlavým plevelem budu vzpomínat ještě dlouho.
Po tom, co jsme se vzájemně vystrašili a následně uklidnili před závodem, vyrazili jsme do “centra” Valči a kam jinam, než do námi osvědčené pizzerky. Jo, přesně do té, ve které jsme jedli i minulý rok. To víte, tradice. A taky #BílkovinyUžČasMěly…
Chvilku po návratu do stanového městečka dorazily i naše rokycanský #UltraKundy, rozuměj druhá část výpravy. Jarda a Fanda. Prostě kundy :) Večerní debaty a hlášky bych tu asi nechtěl úplně rozebírat, přeci jen to mohou číst i děti… A taky jsme si sbalili věci na ráno.
Můj vrchol sezóny
Ráno. “Miláčku, kde jsou sakra ty solný kapsle?” Jo, dokázal jsem je přes noc ztratit. Naštěstí jsme v #SRTGRokycany tak zocelená parta #JedenZaVšechnyVšichniZaSůl, že mi kluci špetku soli darovali. Díky vám za to!
Převlečeno, sbaleno, taška v komfortce, společná fotka před startem vyfocena… Můžeme jít na start! Kdyby tu byl orloj, právě by odbil 6:40 a kostlivec by nám zamával. LET’S GO! Naše čtyřčlenné komando SRTG Rokycany (já, Míša, Jarda, Fanda) vyrážíme do boje!
Postupně se prodírám do čela naší vlny, protože nesnáším fronty na překážkách. Obíháme stanové městečko a o slovo se hlásí první ze zdejších krpálů. Po zhruba kilometrovém stoupání se dostáváme až na vrchol, kde se dá zase na chvíli běžet a bez problémů zdolávám Balanc s Monkey barem.
Když běžíš nahoru, zákonitě musíš i dolu. A ve Valče to platí dvojnásob. Po krásném seběhu jsme se po chvíli dostali do festivalky, kde nás čekal mj. i nejtěžší Hercules, který jsem kdy tahal. Pro ty z vás, kteří Spartan Race neznají, jedná se o tahání pytle s pískem vzhůru přes kladku.
V pátek jsme si byli cvičně potěžkat pytle a tehdy se ještě zdály úplně v pohodě, #ProstěDětský. Nicméně v noci před závodem lehce sprchlo, písek ztěžkl a ty pytle byly fakt k*revsky těžký. #NotDětskýAnymore
Nejvíc bezmocný pocit je ten, kdy se zapřete nohama o zábrany, úplně se položíte do toho lana a pytel se hne jen opravdu velmi lehoulince. I díky mé úžasné přítelkyni, která mi celým průběhem festivalkou neúnavně podporovala, jsem pytel nakonec nějakým způsobem nahoru dostal, ale bylo to o prsa korejský.
Sandbagy byly dětský, a tak se hned vydáváme pro změnu do … krpálu. V půlce je ještě Multirig, ze kterého tentokrát bohužel padám, dávám si tedy svých prvních 30 a utíkám na Slacklinu, kterou s lehkou dramatickou zápletkou pro diváky zdolávám.
V téhle části závodu přichází kromě tradičních krpálů i (pro Valču) velmi ojedinělý jev – delší běžecká část “normálním” terénem. Po ní přichází vydatný okruh Bucket brigade, tedy nošení kýble naplněného šterkem. Tady jsem trochu proklínal svoji poctivost, kdy jsem si kýbl naplnil fakt až po okraj, protože jsem jej shazoval na zem snad co každých 15 metrů.
Po štěrku železo, aneb nepříjemný Tractor pull, jehož řetěz se mi zarval silně do ruky a po něm už harakiri seběh! No teda seběh… Téměř kolmá stráň dolů, už téměř obnažené kořínky stromů od toho, jak se ostatní závodníci snažili cestou brzdit, sem tam někdo uvolní šutr, který pak neřízeně padá na lidi pod vámi, a tak se pořád ozývá: “Rock!”, “skála!”, “bachaa!”.
Spousta závodníků to vzdala a v rámci bezpečnosti kopec sjeli po zadku. Dolu to bylo navíc lehce do zatáčky a sebemenší zaškobrtnutí by znamenalo skutálet se z celé stráně dolu. Přiznávám, že tohle nebyla úplně příjemná pasáž jinak krásné tratě závodu…
Po tomhle harakiri sjezdu po zadku přišlo zhruba kilometrové brodění se potokem, což bylo super, protože voda byla osvěžující. Ke konci jsme prolezli dva vodní tunely, na břehu doplnili camelbacky na občerstvovačce, přeskočili Invertní stěnu a běželi dál.
Před závodem jsem dlouho přemýšlel, čím na tolik hodin zaměstnám hlavu. Přeci jen být na trati 12,5 hodiny znamená ukočírovat hlavně psychiku, která má na výkon obrovský vliv. Všichni mi říkali, že do 30. km závodí nohy, pak už jen hlava.
Tenhle problém se po dalším výstupu krpálu vyřešil, neboť nás čekal první Memory test. Takže najít svůj kód, vymyslet dostatečně šílený příběh na jednotlivé znaky, abych ho jen tak nezapomněl a minimálně další 2 km neustálé opakování dokola, aby se vryl do paměti.
Po lehké běžecké pasáži jsme přiběhli k Walker walk, tedy skákání s nohama svázanýma gumou. Tahle překážka mi nedělá problémy, takže letím přes zeď, odskáču si své kolečko, znovu přes zeď, sundat gumu :) a hurá dál.
V údolí už je slyšet festivalka, která se nachází pod kopcem. Sbíháme krpál a vydáváme se na louku, přes kterou závody minulý rok začínaly. Tentokrát však bez bučících krav kolem. Zahřívám si ruce na Triceps baru, po kterém bez zaváhání překonávám tři zdi za sebou (8, 6, 8 ft).
To už ale běžíme směrem do festivalky, běžíme podél, míjíme stanové městečko a tak nějak očekáváme, že se trať stočí na první zastávku do komfortní zóny. Najednou se však cesta stáčí přesně na opačnou stranu. Tak asi jen nějaká zákruta, říkám si. Hm, jasně.
Vydali jsme se na krásný kilometrový výšlap do krpálu, který jsme šli hned na začátku. No ty kráso. Kontroluji honem hodinky, jak jsem na tom časově kvůli checkpointu, smiřuji se s tím, že více než dvouhodinový náskok na cutoff je fuč a začínám se postupně hrabat na vrchol.
Nahoře rychlá občerstvovačka, Balanc s Monkey barem a šup do festivalky. Vedle stanového městečka jsme si potahali koule (Atlas carry, vy hovada) a po Big cargo už vytoužená komfortka.
Mám hodinový náskok na cutoff, takže vyhazuju prázdné obaly od přesnídávek, házím do báglu novou zásobu (jo, celej Ultra jsem fakt odběhl na dětských přesnídávkách), prohazuji pár slov s přítelkyní a běžím dál.
A taky se mi tady začalo postupně ozývat koleno…
Ve festivalce je prodloužený Olympus, Twister a také stometrový ostnáč. To by nebylo ještě tak hrozný, kdyby ale pod ním nebyly bodláky a další pichlavý kytky. Šílenost.
Druhé kolo Ultra mě lehce zklamalo tím, že bylo stejné, jako to první. Žádné nové překvapení. Od nějakého 30. km jsem však začal svádět osobní závod s hlavou a kolenem.
Několikrát se mi do očí vehnaly slzy. Brečel jsem tam jak malá holka. Ale šel jsem dál.
Koleno začalo postupně tuhnout (nejspíš vazy) a každý pohyb v něm byl ve znamení velké bolesti, která se postupem závodu stále zvětšovala. V krpálech jsem tak stoupal s pomocí opěrného klacku a vždy jen přes zdravou nohu. Skoro jako v tanečních… Krok-sun-krok.
Ač nerad, začal jsem se postupně propadat závodním polem, ale byl jsem sakra odhodlaný! Odhodlaný si pro tu fialovou m*dku (medaile) prostě dojít. I kdybych se měl do toho cíle doplazit. I za cenu toho, že se následující měsíc na nohu nebudu schopný byť jen postavit. Prostě jsem si nastavil v hlavě cíl a byl jsem odhodlaný pro to udělat naprosto vše.
S dobrou časovou rezervou jsem ukrajoval další kilometry a postupně se dostal do fáze, kdy jsem mohl už pouze jít nebo lehce popobíhat z mírného klesání.
Několikrát se mi do očí vehnaly slzy. Brečel jsem tam jak malá holka. Ale šel jsem dál. A v tuhle chvíli stále ještě doufal, že zbytek výpravy SRTG Rokycany stihl první checkpoint a za chvíli mě třeba dožene.
V téhle fázi závodu jsem už prožíval ohromný nával emocí. Euforii z chvilkové možnost popobíhání střídala pichlavá bolest v koleni při špatném došlápnutí a slzy v očích při pohledu na ostatní závodníky mizící v dáli.
Nějakým způsobem jsem si dokázal vsugerovat, že bolest je jen psychická záležitost a využíval všech příležitostí, kdy na chvíli polevila. Ten checkpoint jsem prostě chtěl stihnout.
Podruhé jsem do komfortky dorazil po 10 hodinách a 21 minutách, tedy zhruba o dvě hodiny déle, než po prvním kole. To už jsem ale u stanového městečka viděl zbytek naší posádky, kteří už byli převlečení. Bohužel nestihli checkpoint a do jednoho byli nuceni závod opustit.
Nemám už sílu na úsměvy, spíše zadržuju slzy, které se na mě hrnou v návalech jak hormony u těhotných slečen. Strašně rád jsem v tu chvíli viděl mojí milovanou Danču, která se ke mně s Míšou hned připojila a obě mě doprovázely celým průchodem festivalky. Olympus, Twister, ostnáč … To už jste slyšeli. Tedy četli.
Běžet už nemůžu vůbec. Už to prostě nejde. Ta bolest už je moc intenzivní a díky za to, že alespoň při správné technice chůze to moc nebolelo. Správné technice vůči bolesti, jinak jsem se trmácel jak nam*danej kačer. Omlouvám se za ten výraz, ale nic jiného to nedokáže vystihnout lépe.
Hodinky už mi ukazovaly víc než 50 km a pořád jsem neproběhl (neprošel, neproplazil se) checkpointem, na který mi zbývalo asi 2,5 hodiny. Prý už to je jen pár kopců, říkali.
Okej, tak jdem na to. Černá sjezdovka, v půlce Bender, na který mi pomáhá vyskočit dobrovolník, protože sám si na to, při pohledu na své svaly, které se klepou jak rosol, už fakt netroufám.
Kopec došlapu nahoru, dám si třicet za druhý memory kód, který jsem si špatně zapamatoval už v průběhu druhého kola a belhám se dolů! Když tam vidím holky, je mi jasný, o co tu kráčí! Checkpoint!!! V čase 11:39:51 probíhám cutoffem a vím, že jsem to sakra dokázal! Je to doma! A zase se mi hrnou slzy do očí… #Citlivka
Pak zas do kopce, nějaký opičárny kolem, ale to už jsem v tu chvíli vůbec nevnímal. Mám to!!!
Po sestupu posledního kopce mířím do vytoužené cílové rovinky, kde se na podporu přidal i Jarda I. a Fanda s Jardou II.! Přeplavat vodní nádrž, kde se ze mě stala nejspíš na chvíli princezna, pak hurá na Zetko, ostnáč v potoce, Slip wall, Stairway to Sparta (tentokrát tady, ale vlastně i celý závod bez křečí), Plate drag, ostnáč (jakoby to už nestačilo…), oštěp (insta30), šplh, poslední zeď, … OHEŇ!
Svalil jsem se na zem jak pytel brambor a chvíli se jen vzpamatovával z toho, co se to vlastně děje. Věděl jsem jen to, že jsem to dokázal. Nejtěžší výzva v mém životě. Že jsem překonal sám sebe. Nevzdal se i přes šílenou bolest v koleni, díky které jsem ještě následující dva týdny pajdal. Zvládl psychickou hru mého mozku, kdy se mě snažil přesvědčit, ať se na to už vykašlu a zabalím to.
Nezabalil. Věděl jsem, že chci, aby na mě Danča mohla být pyšná. Abych já sám nemusel litovat toho, že jsem pro to mohl udělat víc.
A i když to Míša, Jarda a Fanda nezvládli, jsou to (nejen) pro mě úžasní machři, kteří si zaslouží respekt. Ono postavit se na start takovéhle šílenosti chce hodně odvahy. A každý, koho to byť jen napadne, by se měl nechat vyšetřit. Bando, vy to zvládnete příště a nakopete Ultra prdel! Máte na to!
56 km, 12 hodin a 33 minut, 4 400 m převýšení.
#UžNikdyVíc